Némecko by nejpozdéji do Vánoc mélo mit koaliční vládu složenou z konzervativniho tandemu CDU/ CSU a sociálni demokracie (SPD). „Domnivám se, že velká koalice je nezbytná i pro přijímání obtížných rozhodnuti, které Evropu ještě čekají, “ uvádí v exkluzivním rozhovoru pro HN Hans-Werner Sinn, prezident mnichovského Ústavu pro hospodářský výzkum (IFO) a profesor ekonomie a vefejnych financi Mnichovské univerzity.
HN: Jaké klíčové kroky podle vás velká koalice podnikne?
Žádné zvyšování daní se konat nebude, na tom se koaliční strany shodnou. Nájemné bude u obnovovaných nájemních smluv zastropováno. Mzdová politika pak bude ovlivněna zavedením minimální mzdy. Tojsou dvě zásadní opatření, na která Křesťanskodemokratická unie přistoupila. Dosud platila za liberální stranu, která respektuje tržní procesy a zásahy do cenové tvorby pokládá za zlo.
HN: Bude velká koalice akceschopná? A vydrží celé funkční období?
Nebezpečí spočívá v tom, že se velká koalice ještě před dalšími volbami rozpadne a SPD následně utvoří vládu s Levicí. S takovým scénářem mnozí počítají.
HN: Německo se stalo v USA i v Evropě terčem kritiky za to, že dosahuje vysokých přebytků na běžném účtu platební bilance. Není za tím nějaká politika, snaha někam Německo zatlačit?
Tyto přebytky politika přímo neovlivňuje. Jsou výsledkem působení tržních sil. Kořeny leží hlouběji. Před krizí euro lákalo příliš mnoho kapitálu z Německa do jižní Evropy, což tam vyvolalo značný boom, zatímco v Německu ochabnutí. Část eurozóny zažívající boom dovážela pořád víc a víc a zároveň ztrácela svoji konkurenční schopnost. Naproti tomu ochabnuvší Německo dováželo relativně stále méně. Jeho konkurenční schopnost se zvyšovala, neboť se stávalo relativně levnějším. Tak vznikly přebytky na běžném účtu německé platební bilance.
HN: A co následovalo po vypuknutí krize?
Za vysoký vývoz z Německa platily jižní země hlavně těmi eury, které jim německá spolková banka poskytovala v podobě úvěrů. Jižní země část těchto peněz používají také k umoření dluhů. A také tyto peníze se pak ve světě zpětně používají na nákup německého zboží. Chce-li někdo, aby Německo vykazovalo menší přebytky, měl by zároveň požadovat, aby poskytovalo jižním zemím méně záchranných úvěrů. Více úvěrů a méně vývozu – to bohužel z logických důvodů nejde dohromady. Za kritikou Německa, která je naprosto neoprávněná, stojí politická rozhodnutí grémií Evropské unie, zejména pak Evropské centrální banky.
HN: Evropská centrální sazba srazila svoji klíčovou sazbu na 0,25 procenta. Byl to podle vás chytrý krok?
ECB poskytla jižním zemím značný objem úvěrů, pocházejících z tiskařského lisu. Německé peněžní ústavy z toho nečerpaly vůbec nic. ECB se nyní pokouší snížit úročení těchto úvěrů, aby banky na jihu mohly vytvářet vyšší zisky a zároveň doplnit vlastní kapitál. ECB takovou regionální fiskální politikou překračuje své pravomoci, neboť tato politika je záležitostí parlamentů a Evropské unie.
HN: Nakolik velké je v Evropě nebezpečí deflace?
Evropské centrální bance dělá velké starosti. Nepřeje si deflaci v celé eurozóně. Problém tkví nyní v tom, že její peněžní politika ztratila účinnost. Můžete do hospodářství neustále pumpovat, co chcete, ale stimulačního účinku za těchto podmínek nedosáhnete. Japonsko drželo svoji klíčovou sazbu kolem nuly patnáct let, a přesto skončilo v deflaci. Hovoříme-li o deflaci, musíme mít na paměti, že v jižní Evropě je nezbytná. Tamní země se prostřednictvím úvěrových toků, které zplodilo euro, staly příliš drahými, ocitly se v neblahé závislosti na zahraničních úvěrech. To, že budou tyto země akceptovat deflaci, představuje stěžejní předpoklad pro to, aby se eurozóna jako celek stala navenek úspěšnější. Ale ECB to očividně nechápe, neboť intervenuje proti deflaci v jižní Evropě.
HN: Stále si myslíte, že by Řecko mělo z eurozóny vystoupit?
Ano. Pokud tak Řecko učiní, bude moci slabší měnou obnovit svoji konkurenční schopnost, více vyvážet, a tím také vytvářet nová pracovní místa. Ptáme se, proč se jižní země staly tak drahými, proč do nich nateklo tolik kapitálu? Cožpak investoři nevěděli, že státy, jejichž dluhopisy nakupují, mohou zkrachovat? Přitom klauzule 125 Maastrichtské smlouvy říká, že koupí-li někdo dluhopisy státu, který následně zkrachuje, pak nikdo nemůže počítat s nějakou pomocí. Pokud by investoři toto ustanovení brali vážně, pak by přece nikdo do jižní Evropy nešel.
HN: Na exportním fóru v Trutnově jste řekl, že Evropa potřebuje „nový začátek“. Co by to mělo vlastně znamenat?
Musíme vycházet z toho, že v Evropě jsou země, které nebudou schopny splácet své závazky. Proto by se měla uspořádat konference o dluzích, která by rozhodla o dalším odepsání části závazků. Postiženy by samozřejmě byly banky v Německu, Francii a dalších zemích. Ale pořád by to bylo lepší než pokračovat v dosavadní praxi, kdy peněžní politika Evropské centrální banky ztratila svoji účinnost.
HN: Jaké má tedy evropa nyní možnosti?
Vidím tři. Přistoupit na periferii eurozóny k deflaci, zavést další úsporná opatření, aby klesly ceny a mzdy. Tím by se obnovila konkurenční schopnost, ale nevím, zda bychom byli schopni unést důsledek – velmi vysokou nezaměstnanost.
Je to složitá otázka a myslím, že by to takto nefungovalo. Takže je zde druhá možnost – jít cestouzvyšování inflace v Německu a ostatních zemích tvořících jádro eurozóny. Ale to by znamenalo porušit mandát Evropské centrální banky. Ani to tak není schůdná cesta.
Zbývá tedy jediné – umožnit jednotlivým zemím vystoupení z eurozóny. Potřebujeme otevřenou měnovou unii umožňující zemím snazší vstup i vystoupení. Euro nemůže napodobovat dolar, neboť jsme nevytvořili Spojené státy evropské. Pokus zavést euro tak, jak byl zaveden dolar, aniž by zde vznikl stejný státní útvar jako v Severní Americe, ztroskotal.
Václav Lavička